Jistě je všichni znáte – říkají si Güde, Einhell, Scheppach, Hoteche, Holzmann či jinými jakoby rádo německými jmény, ale stejně mají nejspíš všechny původ v jedné čínské manufaktuře. Ano, mám na mysli levné stolní stojanové vrtačky tohoto typu.
Celkově vzato, jde o průmerný, až lehce podprůměrný strojek kategorie „hobby“, který ale zastane poměrně hodně hrubší práce a jeho cena je lákavá. Stroj je vcelku kvalitně proveden, dostatečně tuhý, ale trpí jednou velmi nepříjemnou vlastností. Není jak vymezit vůli vřeteníku v tělese vrtačky. Při nákupu jsme tak odkázáni na to, jak se ten den Číňan vyspal a jak přesně je slícován průměr vřeteníku s tělesem. Bohužel, najdou se i kusy s velikou vůlí.
Výrobce dal uživateli k dispozici jedinou, v podstatě velmi symbolickou možnost tohoto vymezení – stavěcí šroub z boku dutiny vřeteníku. Naproti tomuto šroubu je v tělese vřeteníku vyfrézována podélná drážka. Tato drážka je, opět, bohužel, provedena s „čínskou“ přesností, takže její hloubka se mění až o desetinu milimetru. Máme tedy dvě možnosti. Ponechat stavěcí šroub volný a smířit se s vůlí vřeteníku, nebo jej utáhnout „na přesno“ a smířit se se zadrháváním vřeteníku při svislém posuvu.
Nějaký čas jsem se snažil zabrousit drážku na minimální toleranci hloubky. Situace se zlepšila, ale při přesném vymezení stejně docházelo k nepříjemnému zadrhávání, zvlášť nepříjemnému při vrtání malých otvorů.
Přistoupil jsem tedy k úpravě.
Stavěcí červík (viz obrázek) jsem odstranil.
Do dutiny po něm jsem vložil kuličku o průměru 4mm. Původní závit je M6, kulička tam krásně padne.
Vyrobil jsem takovýto pružný tlačný prvek.
Po jeho osazení do vrtačky už jen vnějším šroubem („špuntem“) nastavíme přítlak kuličky, poskytující příjemnou práci. Nezapomeňte, samozřejmě, vyplnit přípravek i dutinu v tělese vrtačky vazelínou – každý stroj vazelínu rád a odmění se vám za to.
Vůle prakticky zmizela a zbyla jen házivost vřetena ve vřeteníku a sklíčidla, která je, překvapivě, u takhle laciné vrtačky docela slušná. Vrtání děr i pod 1mm se tak stalo bez problémů možným.
Zkuste si to, stojí to za to.
UPDATE:
U uvedené vtračky po nějakém čase začalo spadávat sklíčidlo z trnu vřetene. Typicky vibracemi při vrtání větších děr stupňovým vtrákem do kovu. Pohled na kužel i do díry ukázal, že Číňan je velkorysý a moc se s tím nesörö (hrubost jako kráva). Obešel jsem řadu známých odborníků na strojařinu a ptal se, jak přimět kuželové spojení B16 (má být podle vší teorie samosvorné) držet. Dostalo se mi různých rad, počínaje vytažením vřetene a doplnění o přídržný axiální závit (a díru ve skíčidle), přes použití vteřinového lepidla až po doporučení kužel „orovnat“ jemným brouskem. Nic se mi z toho nelíbilo. Nicméně na dědině jsem narazil na starého, umaštěného, prokouřeného a vypitého garážového mechanika, který mne má rád. Lišácky se usmál a poradil. Funguje to výborně.
A co vlastně poradil? Kužel i díru ve sklíčidle opravdu pořádně vyčistíme a odmastíme. Benzín nestačí. Vypucoval jsem isopropylem, pak ani nesahat. A pak – jádro kouzla. Trn nakřídujeme běžnou školní bílou křídou. Pořádně. A pak sklíčidlo narazíme pořádnou, jedinou ranou. Rány neopakovat, křída se prý vydrolí. Pokud se nepovede, znovu paranoidně vyčistit, křída a nová rána. Jedna. Mně se to povedlo na ránu první a sklíčidlo drží jak židovská víra. Nic antisemitského, prosím, naopak to obdivuji.
24.10.2021