Předmluva: Když Vám umře rodič, je to zvláštní pocit. Když po něm probíráte pozůstalost a uvědomujete si, jak tenhle člověk a jeho dílo ovlivnilo Vás, je pocit ještě divnější.
Milý vrstevníku. Jsi elektronkovým voltmetrem, který můj táta vyrobil v roce 1960, tedy v roce stejném, kdy jsem se narodil já. Pamatuji se jako kluk, jak jsi bezproblémově sloužil v tátově dílně, kde jsem se já učil prvním konstruktérským krůčkům. Pak šla doba, táta už neměl na bastlení ani čas, ani prostor, ani pomyšlení a Ty jsi skončil v krabici. V jedné z mnoha krabic, které se dnes říká pozůstalost a jsou postupně otevírány a probírány.
No a tak tu pozůstalost teď probírám já, ve svých šedesáti. Nikoho jiného z rodiny tenhle typ tátovy pozůstalosti nezajímal. Většina dnešních lidí pozůstalost buď prodá nastojato, nebo vyhodí, nebo nechá zlikvidovat vyklízecí firmou. Všechny tyhle postupy jsou mi z duše odporné a tak jsme se zase, po pár desítkách let, potkali. Vyčistil jsem Tě, zkontroloval, zapnul … a Ty funguješ. A vzhledem k tomu, že mne asi brzo tento stát nažene do sebevražedné ruské rulety kovidového „očkování“, je vcelku pravděpodobné, že mne přežiješ.
Pojďme si, spolu s těmi málo lidmi, co k takovým věcem ještě vůbec mají vztah, prohlédnout Tvoje útroby. Je zbytečné tu krásu konstrukce, ze které vysloveně vyvěrá radost z pečlivé tvůrčí činnosti, nějak blíže komentovat. Odpory s čepičkami z bužírky, nesoucí označení součástky, ručně kreslená stupnice nuvěřitelné kvality, ručně vinuté síťové trafo, vše na krásných pertinaxových destičkách s přesně pravoúhlými tvary, zdířky s vylepšenou izolací pro vysoký vstupní odpor … Je toho zkrátka moc. Mnoho detailů, kterými dnešní mladí „konstruktéři“ okázale pohrdají.
Naučil jsem se na Tobě hodně. Vyrobit plechový čelní panel, jehož popisy ani po šedesáti letech nezmění vzhled. Rýsovací tuš psaná trubičkovým perem do polozatuhlé syntetické barvy …
… stejně jako čisté pájení, spoj jako spoj, přesně zalité cínem, dráty do pravého úhlu ve svazečcích …
… a třeba nakonec i vyrobit si na své dílo přesnou plechovou krabičku, spájenou z okapového plechu nad plynovým sporákem klempířskou páječkou, vybrousit ji zvenku do dokonala a opatřit kladívkovým lakem, který drží dodnes.
V šedesátých letech byla daleko větší bída o součástky, než je dnes. Přesto ale domácí kutil (můj táta nikdy nepracoval v žádném elektrotechnickém podniku či instituci, byl strojařem a vysokoškolským kantorem strojařiny) dokázal z dostupného udělat krásné dílo. Ve srovnání se současným stavem, kdy pořídit součástky neuvěřitelných parametrů za pár haléřů není žádný problém, se pak člověku naskýtá otázka, zda je vůbec důstojné výslednou konstrukci umístit do krabice z hnědé lepenky (pokud vůbec nejlépe, tak z překližky, stříhané nůžkami na kuře) a spatlané dohromady tavným lepidlem.
Ondyno jsem nevěřícně koukal na návod pro kroužky mladých, kde byli adepti vedeni k tomu, že jako podpůrnou konstrukci používali neupravený kus dřeva se zatlučenými hřebíky, na jejichž neupravené železné hlavičky patlali vývody součástek cínem. Proboha proč, když nepájivé propojovací pole stojí méně, než pivo? Táto, bylo mi smutno.
Co říci závěrem? Poděkovat tátovi, že mne naučil dělat čistě ze základních materiálů, s minimalistickým dílenským vybavením, kde špičkou výbavy byla ruční vrtačka a ohýbací pakny do svěráku. Dnešní mlaďoch je v tomto směru bez šance. Tak lemtá cín na hlavičky hřebíků v polínku.
No a jak jsem napsal již výše a zopakuji v závěru úplném, vůbec není jasné, kdo z nás koho přežije, milý vrstevníku. Než mne ale složí tento stát nařízenou euthanasií, zkusím Ti najít někoho, kdo se o Tebe postará. Nevyhodí tě, nesešrotuje, nerozebere na zničení dětmi a nenechá Tě vyvézt na šroťák partou pologramotných etniků.
A nebo Tě zase na půl století uloží do krabice, pro příští generace. Bude-li jaká, navíc schopná to vůbec pochopit.
11.12.2021