Ano, nosím zbraň.
Občas.
Proč? Protože smím a protože splňuji veškeré formální požadavky pro její držení a nošení.
Nosím z principu striktně skrytě. Jednak mi to nařizuje zákon, který ctím a neměl jsem s ním nikdy žádný konflikt, jednak proto, že je to výhodné. Ona totiž statistika [1] ukazuje, že až skoro 60% útočníků si vybere cíleně takovou oběť, u níž si je jistá, že zbraň mít nemůže. A odradit dvě třetiny potenciálních útočníků, to se v dnešní době sakra hodí, no ne?
Nevěříte? Cituji z uvedeného průzkumu:
- 56% zločinců uvedlo, že s obětí, která je ozbrojena, by si raději nic nezačínali;
- 57% uvedlo, že se střetu s ozbrojenou obětí obává více než dopadení policií;
- 40% uvedlo, že už někdy byli zastrašeni, postřeleni nebo zadrženi ozbrojenou obětí;
- 34% uvedlo, že se už někdy rozhodli nespáchat zločin, protože se obávali, že oběť může být ozbrojena.
Takže nosím občas. Občas v zadní kapse, občas v kapse přední, občas v pouzdru před opaskem, občas v pouzdru vnitřním. Někdy vlevo, někdy vpravo. Zbraň pro běžné nošení používám malou (15,5 mm silnou), ale účinnou, takže, díky mému stylu oblékání, tedy typicky volným košilím či delším svetrům, není poznat vůbec nic. V chladném období ještě přibude podpažní pouzdro pod bundou. Útočník neví – mám, nemám? Vytáhnu – nevytáhnu? Použiju – nepoužiju? A tak to má být. Sám si vybere někoho jiného, než aby riskoval pohled do hlavně z nesprávné strany. Ideální stav.
Vřele tento postup doporučuji. Je jím, podle mého názoru, dokonale naplněno poslání skupiny „E“ Zbrojního průkazu, „Ochrana života, zdraví a majetku“. A ochranou přeci není okázalé pubertální šermování zbraní, kterou se pak ve finále vlastně budu bát použít, ochranou je zamezení stavu, před kterým se chci chránit. Tedy napadení. Agresivita ve společnosti roste a díky současnému osvícenému panstvu z Brusele ještě vbrzku utěšeně poroste.
K této taktice nedílně patří i občasné, jakoby nenápadné vypuštění informace o tom, že ozbrojen tu a tam bývám. To k informování potenciálního útočníka úplně stačí. Nic nápadného. Není třeba každou chvíli frajersky tasit a vyhrožovat. U vosy taky nikdo nezkouší, jestli to žihadlo má, jestli opravdu bolí a navíc všichni vědí, že ho může použít, kdy ji napadne.
Objevili se kolem mne zamindrákovaní frustráti, kteří vykřikují, že nosím, či jsem nosil, tam a tam, nabitou či nenabitou a tak vůbec. Nemohou to vědět, protože, jak jsem již řekl, nosím striktně skrytě, nikde se nepředvádím a vcelku často vypouštím výše popsané varovné signály. Někdy pravdivé, někdy nepravdivé, to je součástí taktiky. Taktiky, výrazně zvyšující pravděpodobnost nenapadení, tedy taktiky, která za to výrazně stojí.
Nikdy jsem se nikomu se zbraní nepředváděl a předvádět ani nemíním. Takže, hoši, víte leda kulový … blesk.
A pokud máte jistotu, že zbrojní zákon porušuji, klidně na místě zavolejte hlídku PČR a nechte mne zkontrolovat. Já už se s nimi jistě domluvím, protože jak oni, tak já známe Zákon 119/2002 Sb. a souvisící legislativu detailně.
Narozdíl od Vás na to totiž máme já i oni státem uznanou kvalifikaci.
[1] James D. Wright, Peter H. Rossi: The Armed Criminal in America – NCJRS, online https://www.ncjrs.gov/pdffiles1/Photocopy/97099NCJRS.pdf