O selektivní paměti

Je sobota, 9. května, tedy den, kdy mi před 70 lety zastřelili dědu. Potuluji se po kozákovském radioamatérském setkání, s příjemným pocitem se dívám na lidi kolem sebe, jak si navzájem (a s jistou láskou) vyměňují veteš, kterou my jsme před lety tak pracně sháněli a o kterou už dnešní facebooková mládež nestojí ani trochu. Příjemný výlet na kopeček, setkání s lidmi které mám rád. Tedy, přesněji … Ne vždy s takovými.

Náhle se poblíže mého auta objevuje člověk, který má u mne deset let vroubek. Dost hluboký. Tehdy, v dobách bitky o nové radioamatérské předpisy, byl dvorním podržtaškou Nejvyššího Velitele ČAV pro oblast Böhmen und Mähren, nebo se alespoň tak choval. Napsal o mně po internetu mnoho ošklivého a povýšeně pohrdlivého, články o mně doplňoval obrázky skotu a snažil se české radioamatérské komunitě implantovat pojem “Uháč” jako cosi velmi opovrženíhodného, dle jeho slov “Univerzální hovorový amatér”. A tak vůbec, prostě ztělesněný hamspirit.

A teď se ke mně hrabe, zubí se dokola hlavy a napřahuje ke mně ruku ku podání. Sakra, proč tu nemám poblíž nějakou bednu, kterou bych naprosto urgentně musel někam přestěhovat? Vychování mi tak nějak velí, že odmítnout podanou ruku je vulgární. Ruku tedy podávám maximálně formálním způsobem a houpe se mi žaludek. Nicméně to je určitě tou snídaní, čím také jiným.

Pán hovoří a já se dívám stranou. Odpovídám vetšinou jednoslabičnými částicemi a citoslovci. Nakonec prohlásí neuvěřitelnou perlu “A co Ty, chlape, vysíláš vůbec?”. Odpovídám, že ano, pokud zrovna nemám technickou poruchu zařízení, beze slova se otáčím a odcházím pryč. Ta snídaně už moc chtěla ven a bylo by jí škoda.

A tak si tak přemýšlím o tom, kolik lidí spoléhá na to, že jejich svinstva spláchne čas. Politici, umělci, místní zatupitelé, zloději z bytových družstev, havloidní disidenti – ti všichni spoléhají na to, že pokud se po své sviňárně (sviňárnách) na chvíli uklidí do ústraní a pak, po čase, vylezou zpět na světlo Boží a budou se tvářit jako miliové, že to jako bude dobrý. Nebude.

Na závěr zpátky k dědečkovi a jeho pomníčku na Strahovských kasárnách. Přišlo mi totiž tak nějak komické, jak se to těmhle křivákům s tou časovou změnou povědomí daří. Prohlédněte si tento graf, jasně ukazující změnu názoru Francouzů na to, kdo způsobil pád Německa ve druhé světové. Je vidno, že se to soudruhům v jedné z nejsocialističtějších zemí RVHP-II perfektně daří.

Panta rhei, Héraclite, πάντα ῥεῖ. O to to máme my, co nemáme moderně gumovou paměť, těžší.


Celý článek o gumové paměti je tady. Doporučuji přečíst, velmi poučné.